Rusko a my, Československo I

Odborná slavistika eviduje bezpočtu historických záznamů o česko-ruských literárních a kulturních stycích od počátku křesťanství. Omezíme se na novodobý zájem, který u nás založil svým dílem Josef Dobrovský (1753-1829), český filolog a historik, patriarcha slavistiky i našeho obrození, "první světový Čech nové doby", jak jej charakterizoval prezident T. G. Masaryk. Dobrovský ukazoval mimo jiné i jazykovou blízkost českých a ruských slov.

Od slavistiky se odvíjí slovanská či panslovanská myšlenka našich dějin. Co znamená? Je to zájem o poznání Slovanů o to, čím byli, čím jsou a čím budou. Je to cit pro vzájemnost a porozumění. Je to ochota podporovat se a vzájemně si pomáhat. Od úchvatu nad dávným společným původem, společnou pravlastí a jazykem, až k pozastavení nad složitými a nesnadnými cestami, kterými jim bylo jít. A k úvaze, jakou prací a jakou politikou překonat nedostatky a vady, jak dosáhnout obrození a krásných cílů rozvoje národů.

Literární historik a kritik Jan Voborník (1854-1946) se zamýšlel před více než 100 lety nad slovanskou myšlenkou takto: "Myšlenka se hlásila již v 17. století u Jihoslovanů, ale její rozmach je novodobý. Je Západní a Východní. Západní myšlenka slovanská je hlavně původu československého a souvisí s celým hnutím domácím i evropským." Z Anglie a Francie pronikly koncem 18. století nové proudy všeobecného povznesení lidského myšlení do Němec a do Rakouska, za Marie Terezie a Josefa II. do Čech. Na Rus šel proud i přímo z Francie i nepřímo z Němec. Na Čechy a Slováky působil Herder (Johann, německý osvícenský filozof, který oceňoval Slovany), přítel Slovanů, jím byl podnícen Durych (Václav, český filolog, zaměřený na slovanskou jazykovědu), Dobrovský aj. Tu dobu, když Dobrovský držel zvláště prapor vědy slovanské, zrodilo se v Praze mladé, nadšené pokolení československých romantiků, poučené o proměnlivosti osudů dávno minulých časů (z Hegla a Herdera), čerpalo z toho smělé naděje v lepší budoucnost a s heslem vzájemnosti slovanské vneslo do vědy slovanské novou náladu, romanticko-poetickou.

Okouzlení synové lidu

Na dílo českého historika Josefa Dobrovského navázali jmenovitě český jazykovědec a básník Josef Jungmann (1773-1847), český a slovenský básník Ján Kollár (1793-1852), slovenský vědec a básník Pavel Josef Šafařík (1795-1861). Badatelé, literáti, vlastenci, buditelé. Synové lidu a se smyslem pro poetický půvab národního života. Okouzlovala je vidina nové kultury, která bude dílem Slovanů. To bude kultura pravého, obrozeného lidství. "Kdykoli řekneš Slovan, ať se ti ozve člověk," hlásal Ján Kollár.

Rusové rozvíjeli Východní slovanskou myšlenku. Dostalo se jí názvu "slavjanofilství" a orientovala se na kulturu domácí, staroruskou, západními vlivy neporušenou Prostý lid je proto třeba ctít a milovat, ten unikl zkáze, kterou přináší civilizace. Lid je třeba poznávat, jeho zvyky a tradice, jeho písně, jeho mudrosloví, jeho vyprávění, jeho umění slovesné i výtvarné, jeho mnohostranný folklorní svéráz. Slavjanofilství nepřekračuje ruský nacionalismus.

 A jak jsme vnímali Rusy my, u nás doma?

Za válek s revoluční Francií (1798-9) prošly Suvorovovy ruské pluky českými zeměmi. Jejich pobyt podpořil slovanskou myšlenku a posílil povědomí o jazykové příbuznosti Čechů a Rusů. S uspokojením píše o Rusech jako o dobrých lidech milčický rychtář František Jan Vavák (1741-1816) ve svých "Pamětech". I pražský měšťan J. Rulík si ve svém Deníku libuje, jak jsou si oba jazyky, český a ruský podobné. Napoleonské války se českých zemí dotkly několikrát. Po Suvorovových vojácích přišli Kutuzovovi. I ti se zapsali do paměti národa jako lidé dobří a srdeční Jejich země ožila v představách lidu jako mocná a veliká. Ján Kollár může ve své "Slávy dceři" (1824) nabádat "...raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům". A se stejnou vírou lidová věštba předvídá: "V Čechách bude dobře, až se kůň ruského vojáka napije z Vltavy." Český básník a vědec František Ladislav Čelakovský (1799-1852) sledoval, jak v letech 1827-29 pronikla ruská armáda v bojích proti Turkům na Balkán, překročila Dunaj a osvobozovala jižní Slovany. Pocítil upřímnou radost, radost rusofilskou. Inspirován nadšením a vděčností, vytvořil svůj spontánní, vpravdě básnický "Ohlas písní ruských". Prožíval hluboce i slibné všeslovanské naděje pro náš národ. Byl zklamán, když car tvrdě potlačil polské povstání, vždyť to byl boj slovanských bratří za svobodu. Car nebyl takový, jak si jej dříve představovali, "dobrý, otec laskavý".

Stanislava Kučerová , Slovanská vzájemnost č. 217/únor 2018, str. 7 , část I.